Historie a kultura

Na každém kroku potkáte kousek historie a kultury, kterou Kréta žije. Jak jsme již řekli, Kréta se stala kolébkou evropské civilizace a unikátní stopy mínojské kultury to pouze dokazují. Tato první civilizace nebyla nijak výbojná, jak by se dalo možná předpokládat. Její intelekt byl natolik na výši, že nepovažoval dobývání a zvětšování území za prvořadý úkol. Místo toho se soustředila na umění, sport a příjemný životní styl. Vznikl tak národ obchodníků a myslitelů, který obchodoval po celém středomoří, dovážel a vyvážel, jeho bohatství se s každou plavbou zvětšovalo. Dlouho se považoval za mýtus, ale nakonec se na počátku 20. století našly prokazatelné důkazy o jeho existenci. Nikdo již nemohl pochybovat, že skutečně byl, žil a rozvíjel se.

Roku 1450 př. n. l. letopočtem se událo něco, co ovlivnilo Kréťany po celé další věky. Dlouho se předpokládalo, že minojskou kulturu postihla přírodní katastrofa, kdy na blízkém ostrovu Samária vybuchla sopka a vzedmula tak ohromné přílivové vlny, jež civilizaci pohřbily pod svou masou, zcela ji pohltily a udusily veškerý bující život, ale později se vědci přiklonili k druhému názoru – totiž, že Kréta podlehla nájezdu nějakého barbarského kmene. Faktem však zůstává, že právě tato pohroma zapříčinila předlouhé věky okupování cizích národů.

Kréta – trocha historie

Pokud si však někdo myslí, že se s tím Kréťané lehce smiřovali, pak je na velikém omylu. Jejich touha po svobodě a nezávislosti se projevila především za turecké okupace, kdy se stali postrachem její armády. Malé skupinky odvážných a všehoschopných bojovníků se najednou odnikud vynořily, napáchaly velké škody a zase jako duchové zmizely. Jejich úkryty v nepřístupných horách byly tak zapadlé a nedobytné, že se jen málokdy k nim nepřátelé dostali. Tutéž taktiku praktikovali i za druhé světové války, kdy se v roli partyzánů úspěšně bránili proti německé invazi na ostrov. „Svobodu nebo smrt!“ to bylo jejich dávné bojové heslo, kterému zůstali věrni.

Nepoddajnost Kréty

Okupanti sice dokázali obsadit města, ale nikdy si nepodmanili venkovský lid. Jejich pýcha, hrdost a vlastenectví jim pomohlo přežít všechny útrapy. Spojili se s přírodou, vrátili se tak do dob, kdy pračlověk teprve objevoval kouzlo a teplo ohně, starali se o svá stáda, pěstovali ovoce a zeleninu, věnovali se rybolovu. Z přírodních zdrojů si vyráběli veškeré nástroje, které potřebovali. To, co jim zbylo, uskladňovali a v zimě opět použili; dlouhá zimní období byla příliš vyčerpávající, než aby se dala přežít bez jakýchkoli zásob. Víra lidí v Boha byla pevná jako skála, což dokazuje i množství kostelíků rozesetých po celé zemi. Modlili se tam za své syny a muže skrývající se v horách proti pronásledovatelům.