Bílé hory, Samariá

Západu ostrova dominují Bílé hory – nejvyšší pohoří na Krétě, s několika vrcholy překračující výšku 2000m n. m.. Pod nimi se nenachází nic, žádné vesnice, osady. Obyvatelstvo se tu neusazuje z jednoho prostého důvodu. Hory vyrůstají snad přímo ze země, žádné úpatí, žádný přechod, kde by se dalo něco postavit. Pouze vysoké skalní stěny tyčící se jako monumenty nad okolní krajinou. Divoká krajina, rozeklaná skaliska tvoří malé romantické zákoutí. Hluboká úzká údolí střídající se s vápencovými štíty, na nichž až do začátku léta zůstává sněhová čepice. Ale i přese všechna úskalí a nepohodlí, divokost a nedotčenost, se tu nachází jedna z nejúchvatnějších a nejvděčnějších atrakcí na ostrově – 16km dlouhý sestup soutěskou Samariá.

Samariá

Procházíš mezi vysokými stěnami, mezi nimiž probleskují paprsky slunce. Krok za krokem pochoduješ jako voják na své podivné cestě divokou a nespoutanou přírodou. Obklopuje tě sou přítomností, vedro, jež tu panuje, tě nenechá ani chvíli na pokoji, vynucuje si tvoji pozornost a ze začátku se mu to skutečně daří, ale pouze prvních pár desítek metrů. Najednou na něj zapomeneš. Zcela tě okouzlí panorama, jež se ti zjevuje v horku se tetelícím vzduchu. Spatříš něco, o čem se ti může zdát jen v těch nejdivočejších snech – kousek přírody, jež se nachází právě jen zde, takový malý kousek ráje. Vzácné rostliny, pokroucené stromy, kamenné útvary, jež vám při troše fantazie připomínají známé tváře, to vše se slije v jeden ucelený dojem, jenž mocně zapůsobí na tvoji psychiku. Na tomto místě poznáš, co je to moc přírody.
Pokračuješ dál, hlava se ti kývá ze strany na stranu, aby zachytila všechnu tu krásu kolem, mimoděk zpomaluješ, ale čas tě tlačí… máš před sebou 16km a to stejně nezapomenutelným kouskem přírody. Foťáky kolem tebe cvakají, slyšíš tiché vrčení videokamer, to vše pomáhá očím zachytit zázraky a krásy soutěsky Samariá, kterou by si nikdo neměl nechat ujít při návštěvě Kréty.

Prochází samým srdcem hor ve výšce 2352m a je nejdelší v Evropě. Ale v zimě se sem raději neodvažujte. Tak jako v každých horských stržích a soutěskách tu proudí divoké vody z tajících ledovců a sněhu. Proto je přístupná pouze v létě, kdy se z dravého a mohutného toku stává malý a neškodný potůček, který pouze podtrhuje přírodní krásy krajiny – cypřiše, vzácné orchideje, kroužící dravci, kteří vás budou svým křikem upozorňovat na to, že již dávno nejste v civilizaci, ale v divočině, kde musíte mít oči na „štopkách“.

Co na cestu!

Asi bych měl podotknout, že túra není procházka růžovým sadem. Její náročnost je odměněna nezapomenutelným zážitkem, ale každý by si měl sáhnout do hloubi sebe a na rovinu si říct, jestli na to má. Mám na to a vychutnám si přírodu, nebo na to nemám a nechám si o tom vyprávět. Možná je načase začít trénovat? Rozhodně si ale s sebou vezměte pořádnou kvalitní obuv, která se vám nerozpadne po pár stovkách metrů, kšiltovku proti úžehu, opalovací krém, abyste se neproměnili v opečené párky a dostatečnou zásobu vody. Uvědomte si, že nepůjdete pár kilometrů, ale šestnáct, kde nejsou žádné občerstvovací stanice, nebo stánky. Tam jste odkázáni sami na sebe, nebo na dobrotu dalších stovek turistů, kteří se tam vydají s vámi. Ale kdo by se chtěl před ostatními snižovat a žádat je o trochu vody, to by jen dokázalo, že nejste pravými cestovateli. Ostatně každý z nás zná tu pýchu, jež koluje v naší krvi, a která se tak špatně překonává…

Existuje i jiná cesta než pěšky

Samozřejmě ji nemusíte projít sami celou pěšky, existují autobusy, které vás odvezou k začátku, a pak vás v ústí rokle vyzvedne člun, který vás zaveze zpátky… to už vám ale neposkytne ten pravý prožitek.

Co uvidíte? Aneb vlastní sestup

Při vstupu do soutěsky dostanete od správců lístek, který opět odevzdáte! Nenecháte si ho! Je to pro kontrolu, že se všichni v pořádku dostali na druhý konec!
Sestup začíná u dřevěného schodiště. Pod svahem hory Gingilos, v první třech kilometrech serpentin, klesá kamenitá pěšina o celých 1000 výškových metrů. Dolů ze svahu se sune suť, proto buďte opatrní a nebrouzdejte mimo stezku (a nezapomeňte na ty pořádné boty).
Po 4km dorazíte ke kapli Ágios Nikólaos, kde se nachází odpočívadlo s lavičkami. Sladkovodní jezera, která tu spatříte, vás vybízejí ke koupání, ale nedělal bych to. Je to přísně zakázáno! Cesta od kaple už není tak strmá a svažitá, v polovině trasy zavítáte do opuštěné vesnice Samariá s kostelem Ossia Maria (kosti Panny Marie) ze 14. století. O kousek dál se nachází nejužší bod soutěsky – železná vrata, jsou to vlastně 300m vysoké skalní stěny, které se k sobě přibližují jako dva milenci na vzdálenost pouhých 3,5m. Ten pohled je vskutku úžasný. Za nimi se soutěska otevírá do šíře a směrem k moři již není tak dramatická. Pokud si ale myslíte, že to nejhorší máte za sebou, zklamu vás. Poslední úsek je totiž nejnamáhavější, neboť jdete řečištěm proti nemilosrdným paprskům slunce, které do vás zpříma praží. Ovšem nápoj, kterým se odměníte v první taverně v Agía Rouméli, bude pravděpodobně ten nejlahodnější, jaký jste kdy pili, i kdyby to byla jenom obyčejná voda? Po tom herkulovském výkonu, zvláště pro ty, kteří nemají moc pohybu, to bude opravdu zasloužené.