Labyrinty a spirály

Nejstarší známý labyrint pochází t 19. století před Kristem z Egypta, kde představovala cestu podsvětím. Labyrinty jsou známy i z buddhistického myšlení, kde jsou to složité cesty k osvícení. Ale archetypem proevropskou kulturu je labyrint, který podle řeckého mýtu postavil pro krétského krále Mínoa Daidalos. Labyrint tvoří dezorientující směs cest, ve které neznalý člověk zabloudí, ale jež nicméně obsahuje pravou cestu do středu.
Labyrint tu symbolizuje představu proniknutí ke středu iniciační zkouškou osobních kvalit (pověst o Théseovi). Tak se začal spojovat s duchovním pokrokem a objevováním sebe sama. Svou složitou a klikatou podobou představuje labyrint pro ty, kdo jej pochopí, řád, kdežto pro nezasvěcence zmatek.
Na rozdíl od skoro veškeré posvátné architektury má u labyrintu největší moc ta nejnižší úroveň. Archeologické pozůstatky na Krétě naznačují, že labyrint mohl být založen na Mínoově palaci v Knossu, kde byl trůnní sál jako posvátná jeskyně. Zdá se, že palác měl honí sluneční část zasvěcenou životu a spodní měsíční oblast věnovanou smrti; doráželo to myšlenku, že posmrtný život je z hlediska náboženství důležitější než život. Ozvěnou toho byl i egyptský labyrint, kde ležel pod dostupnou kultovní oblastí podzemní prostor pro tajné obřady a hrobky, do nichž byl nezasvěcencům vstup zakázán.
Jak na to poukázala spisovatelka Jill Purceová, dojem z pohybu při hledání cesty labyrintem se podobá po mnoha stránkách pohybu inherentnímu spirále. Jediná pravá cesta, často nazývaná jako cesta poutníka, vrcholí setkání s božským. Představa labyrintové spirály stáčející se do sebe vedla k obrazům dvousměrného pohybu, při němž jdou hledači pravdy jedním směrem a andělé nebo božští poslové přicházejí z druhého. Mystici hloubali nad myšlenkou, že konec spirály je současně jejím začátkem, nebo že spirála vede docela ven z tohoto pozemského světa.